Mávnutí motýlích křídel: důsledky lidského jednání
Žijeme v obrovském propojeném světě. V éře, kde je mnohé na dosah, a to nejvzdálenější maximálně pár hodin cesty. A přece si to mnozí neuvědomují.
Mluví o tom politici a ekonomové, vědci a učitelé, komentátoři i autoři literatury. Mluví o globální společnosti. Ve skutečnosti je však velmi málo lidí, kteří dokáží uvažovat v globálních pojmech. Naprostá většina s tím ještě ani nezačala. A přitom je propojení světa tak velké a tak reálné už teď.
Jedním z větších nedávných případů, od kterého se odrazím v prokázání tohoto tvrzení, je bojkot palmového oleje. Palmový olej je v lecjakých výrobcích, ale najdete ho hlavně v potravinách a kosmetice (zní to jako pěkná blbost, skoro jako dávat si máslo na hlavu a na chleba, ale prostě to tak je). A protože „těžba“ palmového oleje ničí přírodu, nejlepší řešení je bojkot výrobků, které ho obsahují.
Schválně by mě zajímalo, kolik z těch, kteří se k tomuto bojkotu přidali, se zamyslelo nad lidmi, které produkce palmového oleje živí. Nemyslím tím nadnárodní koncerny. Ani zahraniční dělníky v nablýskaných bagrech a jejich předáky. Myslím tím lokální populaci, která žije doslova z ruky do úst, a mnohdy po celodenní práci stejně nemá ani co do těch úst dát, jedině by si tam dali zase ty prázdné ruce. Protože když Nestlé zjistí, že lidi nemají zájem o produkty s palmovým olejem, vesele se vydá jinam, vezme s sebou své předáky a dělníky a bagry, a po nich potopa – zpustošená zem neschopná plodit úrodu, lidi bez vzdělání, bez práce a bez peněz, a ekonomika, která dožene leckoho na ostří nože, ne-li rovnou ke kalašnikovu.
Můj oblíbený příklad o neschopnosti uvažovat ve velkém a malém měřítku najednou je názor na kácení pralesů. Samozřejmě, že to je špatné, proti tomu rozhodně nic. Ale ačkoliv má zemědělství sotva šestiprocentní podíl na hrubém domácím produktu Brazílie, jedná se stále o ohromná čísla, bez nichž by se tato jihoamerická země nestala sedmou největší světovou ekonomikou. Velká část světa má sóju a cukr jen díky Brazílii – jen pro představu, brazilská produkce cukru a cukrové třtiny je tak neuvěřitelná, že se rovná součtu druhého a třetího největšího producenta na světě (Indie a Číny), nebo dokonce součtu produkce čtvrtého až desátého místa na žebříčku. Když vyřadíte Brazílii, bude mít svět o 40 % méně cukru. A se sójou se to má v Brazílii podobně. Tady sice obsazuje pouze druhou příčku, i tak ale mluvíme o zhruba třetině celosvětové produkce.
A jediná možnost, jak udržet takovou úroveň produkce, je odlesňování. Můžeme se bouřit jak chceme proti faktu, že v rozmezí let 2000 a 2006 zmizela z Brazílie plocha pralesa větší než celé Řecko. Když se začne tlačit na snižování odlesňování, Brazílie vám může snadno zamávat před očima statistikami a říct, že bez toho to prostě zatím nejde, ledaže máte rádi kafe a sušenky bez cukru.
Nebudu už znovu vytahovat obyčejné zemědělce, kteří by úpadkem produkce v Brazílii utrpěli nejvíc (pokud by se nezhroutila celá brazilská ekonomika a nevzala s sebou mnohem větší počet lidí než jen těch 10 %, kteří v zemědělství pracují). Raději se podívejme na něco jiného – zvýšení produkce a zároveň snížení kácení pralesů je možné. Chcete vědět jak? Pomocí GMO. Geneticky modifikovaná sója má vyšší výnos a zároveň nižší nároky na vodu a živiny. Jak je to možné? Protože GMO ve skutečnosti není nic jiného než urychlené šlechtění – čili prostě donutíte rostlinu okamžitě dělat něco, co byste z ní jinak dostali třeba až za desítky let a tisíce generací. GMO jsou zároveň jednou z nejdůsledněji monitorovaných oblastí prakticky aplikovaného výzkumu s extrémně přísnými normami snad ve všech trochu rozvinutějších zemích světa, takže jejich škodlivost je v praxi téměř vyloučená.
Jenže odmítnout GMO znamená… asi dát šanci přirozenému vývoji? Ať je to jakkoliv, tento malý vzdor je zároveň velkým příkladem neschopnosti uvědomit si, jak je všechno v současném svět provázané. Vzdát se bez zvážení souvislostí geneticky modifikovaných plodin znamená odsoudit k záhubě desítky stromů, které by jinak mohly klidně dál růst. A zmenšování pralesa vede ke zhoršování životního prostředí nejen lokálně, ale s mýcením rozsahu, které je v Brazílii běžné, je možné sledovat změny v mnohem větším měřítku, včetně změny srážek na obou amerických kontinentech.
Tím neříkám, že je potřeba hned přijmout GMO. Mají svoje problémy a svoje přínosy. A už vůbec neříkám, že je třeba používat palmový olej, jeho produkce se snad všude rovná ekologické kalamitě. Tím, co předkládám, se snažím o něco úplně jiného – o pochopení globálních vazeb. O pochopení, že i tak nepatrná věc, jako rozdíl mezi nakoupením a nenakoupením jedné sójové tyčinky z GMO sóji a s palmovým olejem, může mít dopad na zemědělce na druhé straně planety. Nejde mi o to přesvědčit kohokoliv o tom, že mám pravdu v názoru na konkrétní témata. Jde mi o to přesvědčit všechny, aby o svých činech přemýšleli v globálních pojmech, v celosvětovém měřítku. Prostě mít rozum a používat ho, nic víc, nic míň…
Většinou v závěru svých úvah docházím k nějakému východisku, k nějaké osvobozující myšlence. Tentokrát to tak asi nebude. Pokud bojujete proti korporacím, odnesou to především obyčejní, naprosto nevinní lidé. Pokud se ale nepostavíte útlaku, k žádné změně nikdy nedojde a celý ten masokombinát na lidskou masu a přírodní bohatství pojede klidně dál. Takže co s tím? Poslat svoje peníze na fond, ze kterého nějaká africká rodina dostane kozu, kterou stejně neuživí, protože sami nemají co jíst? Kupovat věci ve Fair Trade obchodě a doufat, že se peníze dostanou přes byrokracii na správné místo? Nebo snad aktivně vyrážet pracovat na zahraniční humanitární mise? Možná, kdo ví.
V každém případě, i když to není uspokojivé uzavření, je v tom alespoň nějaký závěr – v uvědomění si, že každý čin vyvolá reakci. Že i malý kamínek hozený do jezera vyvolá vlny. Že žádná volba není dokonale dobrá, ať už se to v té chvíli jeví jakkoliv, a že i dobrý úmysl může vést na cestu do pekel. Že jediné zamávání motýlích křídel někde v pralese uvede do pohybu řetězec událostí vrcholících deštěm na druhém konci světa, v němž zmoknou ti, kteří o pralesních motýlech možná nikdy ani neslyšeli.
Když se nad tím člověk zamyslí, musí ho dřív nebo později napadnout, jestli je vůbec globální společnost to pravé řešení pro lidstvo. Jestli by nám nebylo lépe v malých městských státech, nebo třeba v zemědělských vesničkách. Rozhodně bychom pak neměli podobné starosti. Ale dokud jsme tady a ty starosti máme, nezbývá, než se snažit myslet v globálních pojmech a globálním měřítku, a nepřestávat hledat a snažit se o to nejlepší možné řešení.
Daniel Hanuš says:
podnětné 🙂
02/06/2016 at 21:59